V pondělí 20.listopadu 1989 byla velká aula Lékařské fakulty Univerzity Palackého plná nás, studentů 1. ročníku. Měla nás čekat standardní přednáška anatomie s prof. Holíbkou.
Anatomie lidského těla byla ale to poslední, co nás zajímalo. Anatomie moci, spíš patologie. Z Olomouce to bývalo do Prahy tehdy informačně tak trochu jako z Vladivostoku do Moskvy.
Některý z nás ale v Praze v pátek byli… Některý z nás bili…
Ne, že by to bylo poprvé. Já dostával pendrekem nebo esenbáckou rukou leckdy, stačilo jet na bigbít, mít na kožený bundě českou vlaječku a k tomu vylepanou palici, komunistickej fízl nepotřebova nikdy mod důvodů.
Tohle hromadný mlácení bylo jiný. Protože bylo v televizi. Už před ním naši rodiče, kteří předchozí fackovačky jakoby neviděli, nemohli zavírat oči, uši, mysl, srdce…
Tak asi v 8:05, když se chystal prof. Holíbka zahájit přednášku, přišlo do auly pár studentů z vyšších ročníků, tuším, že jeden byl snad Ivan Langer, byl s nimi někdo z Prahy. Moc toho nenamluvili. Vlastně padlo jen: „Stávka!“.
Pan profesor jen tiše: „Anatomie počká…“
Během těch pár minut napsal jsem na kus papíru pár veršíků hnaných emocemi a adrenalinem. Po letech na mne jejich přepis vypadl ze staré krabice.
Takhle jsem to tehdy cítil…
Rána za ranou
a rána k ráně.
Lvi bijí o mříže
a… vrána k vráně.
A točí se svět,
jak Máchа v hrobě,
a rudý ret,
obraz o době.A obuškový valčík
v rytmu pochodu,
a rána za ranou
na hlavy národu.Rána za ranou
a rána k ráně,
lvy zbít a za mříže
a vránu k vráně.
A točí se svět,
někomu oči,
z jízdy je let,
vypadl kočí.A obuškový valčík
v rytmu pochodu,
a rána za ranou
na hlavy národu.

