Pro většinu z nás je pyžamo docela příjemný přechodový rituál dne. Moment, kdy ze sebe konečně shodíme krunýř povinností – ať už má podobu saka, montérek, nebo poctivé hroší kůže – a vklouzneme do něčeho měkkého, co nikde neškrtí.
Pro zdravé dítě je pyžamo jasnou, bezpečnou tečkou za celým dnem. Vyčistit zuby, zapadnout pod peřinu, dostat pusu na dobrou noc a zavřít oči.
A víte, co je na pyžamu úplně nejlepší? Ráno. Ta chvíle, kdy z něj dítě s rozcuchanou hlavou vyskočí jako z katapultu, během pár vteřin ho vymění za tepláky nebo džíny a vyrazí ven – do školy, do kaluží, do života.
Jenže dneska ráno leží v českých nemocnicích odhadem pět set až sedm set dětí, které ze svého pyžama nevyskočily.
Nejsou to ti malí marodi, co si doma střihnou třídenní angínu s pohádkami, malinovým čajem a teploměrem v podpaží.
Jsou to děti, pro které se pyžamo stalo druhou kůží. Nechtěnou, tichou součástí vlastní identity.
Zatímco zdravé dítě stráví v nemocnici v průměru méně než půl dne za rok, tyhle děti prožijí na nemocničním lůžku – nebo v přísné domácí izolaci, kde i obyčejné dětské hřiště zůstává za sklem – sto až sto osmdesát dní v roce.
Třetinu až polovinu svého dětství.
V pyžamu usínají, v pyžamu se budí a v pyžamu jednoduše pokračují ve své nemoci. Den za dnem, mezi kapačkami, odběry a čekáním na výsledky, které rozhodují o tom, jestli se příští týden podívají aspoň na chvíli domů.
A tady přichází chvíle, kdy i ta nejsilnější hroší kůže najednou ztenčí na tloušťku cigaretového papírku. Ne každé z těch dětí má totiž večer u postele to samozřejmé pohlazení od mámy nebo táty. Ne snad proto, že by rodiče nechtěli – převrátili by kvůli němu celý svět naruby. Ale specializovaná lékařská centra jsou často stovky kilometrů od domova a sedm z deseti rodin vážně nemocných dětí řeší tvrdou realitu: jak uživit zbytek rodiny, utáhnout provoz domácnosti a zároveň mít kde složit hlavu blízko nemocničního pokoje. Někdy zkrátka u té postele není ani holá židle, na které by mohl někdo zůstat přes noc.
Dnes je Pyžamový den. Vzít si uprostřed pracovního pátku do školy, do kanceláře nebo na online poradu – kde člověk jen tiše doufá, že ho nikdo nepožádá, aby vstal od stolu – flanelové kalhoty s medvídky nebo vytahané triko na spaní, působí na první pohled trochu bláznivě. Buďme k sobě upřímní: žádný flanel nevyléčí těžkou diagnózu a nezkrátí ani jedinou infuzi.
Mít dnes aspoň na chvíli na sobě pyžamo je jen taková minimální, vlastně docela skromná chvilka soucítění.
Ale i ta se počítá.
Lidská blízkost se totiž málokdy rodí z velkých gest. Vzniká z drobných, tichých signálů, kterými dáváme najevo, že druhého člověka vidíme. Když si dnes oblečeme pyžamo, posíláme těm stovkám dětí a jejich rodičům prostý vzkaz: Víme o vás. Víme, že vaše ráno dnes nezačalo skokem do běžného dne. Aspoň na chvíli dnes držíme basu ve vaší uniformě, abyste v tom nebyli úplně sami.
A pokud budeme chtít, aby z téhle malé chvilky soucítění vyrostla i docela konkrétní pomoc, můžeme k dnešnímu pyžamu přidat symbolický příspěvek pro Nadační fond @Dům Ronalda McDonalda Česko. Právě ten totiž rodinám těžce nemocných dětí vytváří bezplatné zázemí přímo v areálu nemocnice – aby co nejméně dětí muselo večer usínat bez pohlazení od mámy nebo táty.
Protože hodnota dnešního dne se neměří podle toho, jak bezchybně jsme oblečení. Měří se podle toho, jak jemně dokážeme stát vedle těch, kteří zrovna svádějí svůj nejtěžší boj.
Dnes v pyžamu myslíme na všechny děti, rodiče i ty, kteří jim stojí po boku: @Fakultní nemocnice Olomouc @Fakultní nemocnice v Motole @Šance Olomouc @Zdravotní klaun @Dobré místo pro život @Veronika Arichteva
#PyzamovyDen #RodinaZustava #SpolecneVPyzamu #DumRonaldaMcDonalda #HrosiKuze #LidskaBlizkost